PROHLÁŠENÍ O DEFINICI NÁRODA

Oslavy svátku nezávislosti letos, a zejména Pochod nezávislosti, vyvolaly vlnu diskusí kolem občanské a etnokulturní definice národa.
Vyjadřujeme se k této záležitosti také proto, že média komentující zmíněné události často nesprávně představila naše stanovisko. Navíc jasná definice národa je klíčové pro každé nacionalistické hnutí.

1. Národ je historicky tvarovanou syntézou etnického a kulturního prvku. Jeho identitu tedy tvoří kultura, jazyk a jeho biologický základ, kterým je daný etnikum.
Stát v našem chápání je pouze projevem duchovnosti a vůle národa, tedy vůle se projevující jako základní energie každého společenství a kolektivní duchovnosti v každém odlišném společenství. Stát je formou přítomnosti národa ve světě politiky a za žádných okolností by se stát neměl ztotožňovat s národem, ani občanství (státní příslušnost) s národností.

2. Národovectví je postoj, který předpokládá přednost národního zájmu (chápaného jako zájem kolektivního celku, a nikoli jednotlivých jeho členů) nad všemi ostatními zájmy v
veřejném životě. Rozlišuje mezi zájmem státu (státním zájmem) a národem, protože si lze představit stát formálně vlastní, který tento zájem trvale a záměrně neplní (jako v případě
PRL). Nacionalismus tedy není jiným patriotismem (ve všeobecném smyslu větším, přehnaným), ani teoreticky vyloženým patriotismem, ale něčím podstatně odlišným. Patriotismus
klade důraz na péči především o struktury státu, zatímco nacionalismus se zaměřuje na struktury národa jako etnokulturního společenství. Za žádných okolností nelze nacionalismus ztotožňovat s šovinismem, tj. slepým obdivem k vlastnímu národu a vědomým opomíjením jeho nedostatků. Stojíme na stanovisku, že člověk je spojen se svým národem proto, že je to jeho národ, a nikoliv proto, že je nejdokonalejší (stejně jako milujeme svou rodinu navzdory nedostatkům jejích členů). Na druhou stranu škola Zadrugy silně zdůrazňovala vady národního charakteru Poláků a nutnost jejich odstranění spolu s jejich zdroji.

3. Podmínkou pro existenci národa je jeho kultura a jazyk. Existující národy v průběhu svých dějin často - často díky své kulturní atraktivitě - asimilovaly jednotlivce a
skupiny cizího původu. Nelze však zcela abstrahovat od jeho biologického základu. Považujeme za nesprávné obě krajní postoje – uznávání, že hodnota společenství závisí
výhradně od jejího biologického prvku (což je podstata rasistických koncepcí) a také úplné odmítání biologického prvku. V myšlení o národě je zde nutné provést syntézu a uznat potřebu harmonizace kulturního a biologického prvku.

4. Národní asimilace je jev, který lze pozorovat v dějinách, také v historii polského národa. Všimněme si, že národní asimilace znamená úplné zbavení se předchozí
identity, což je zpravidla rozloženo v čase. To je nezbytné, neboť národní společenství v okamžicích zkoušky očekává úplnou a bezpodmínečnou loajalitu, což nelze sloučit s
dvojí identitou, a tedy ani s dvojí loajalitou. Není totéž jako přijetí osoby jiné národnosti, která je občanem Polské republiky, když tato osoba zachovává svou kulturní odlišnost.
Asimilovali jsme do naší národní společnosti (a nikoli pouze občanské) velké skupiny Němců, Ukrajinců a Bělorusů, Litvánů a v menší míře Prusů, Jatvingů, Arménců a Tatarů.
Ve všech těchto případech tento proces trval generacemi, a proto je demagogické odvolávat se na tyto případy ze strany zastánců rychlého přísunu migrantů.
Poznamenáváme, že ve většině těchto případů mluvíme o indoevropských národech, což jistě usnadňovalo tento obtížný proces. Představitelná je asimilace osoby i z velmi exotického
etnika, ale je to ojedinělý případ a týká se spíše potomků takových osob, které se narodily a vychovaly v rámci polskosti. Předpoklad, že přistěhovalec z jiné kultury a civilizace
je krajně naivní věřit, že se snadno stane loajálním členem naší komunity, a to i když se takové případy občas vyskytnou. Spoléhat na tuto domněnku při tvorbě politiky je něco extrémně škodlivého a nezodpovědného.
Podporujeme homogenní a monokulturní polskou společnost a považujeme tuto téměř jednotnou etnickou složku, kterou udržujeme, za hodnotu stojící za obranu. Od založení našeho sdružení jsme podporovali sociální politiku, která upřednostňuje oddělenou existenci národů, kultur a etnik. To je dáno jak historickými zkušenostmi našeho národa, tak pozorováním důsledků multikulturní politiky v současném západním světě. Nemáme také pochybnosti o tom, že hysterická kritika údajného „rasismu“ některých transparentů na Pochodu nezávislosti 11. listopadu 2017 je projevem nepřátelství vůči myšlence etnicky jednotného národa, a nikoli snahou o ochranu – nikým neohrožených – těch několika černochů, kteří by skutečně chtěli žít v Polsku jako loajální občané.

5. Jsme slovanským národem, západním, indoevropským a bílým. Každý z těchto faktorů nějak určuje naši identitu, i když ji nevyčerpává úplně. Každý si zaslouží obranu,
to se týká také biologické povahy našeho národa. Vliv genů není zcela znám, ale to, co o něm víme, nám říká, že je mocný. Také proto se nezlobíme na hesla o „bílé
Evropě“, stejně jako se nezlobíme, když se o Republice Haiti mluví jako o „černé republice“.

6. Zcela odlišnou, ale stojí za zmínku reakce významných osobností národního prostředí na docela zdravý rozum prohlášení Mateusze Pławského o potřebě
odděleného soužití etnických společenství (etnopluralismu). Interpretujeme ji jako pokus zalíbit se levicově-liberálním elitám, a tedy zalíbit se nepříteli národa
polského. Bez ohledu na motivy, které vedly těmito vůdci, považujeme jejich chování v této záležitosti po 11. listopadu 2017 za kompromitující je jako polské nacionalisty.

Hlavní výbor Sdružení pro tradici a kulturu „Niklot“